Dreamell - Články

tečka

Fri, 07 Jan 2011 11:17:26 +0100

Chodím jsem už dlouho. Dost často od posledního článku. Stále hledám slova, která bych vám chtěla sdělit, avšak ty mi stále unikají. Do tmy a do ticha. Nevím o čem psát. Snad ani ne tak proto, že by se nic nedělo. Ale spíše proto, že mi to nepřipadá tak duležité, abych se o tom zmiňovala.

A zase, došla mi slova a já už dlouchých 5 minut koukám a pořád dokola si čtu poslední větu.

Tak třeba zase za čas.

A tak dále

Tue, 02 Nov 2010 22:59:54 +0100

Netroufám si hned na začátku říci, že se jedná o chvilkové období či o "dospění" do zodpovědnosti. Je to jen chvilkový záchvat nebo dlouhodobá iluze, že tak se zdá být všechno krásnější?

Najednou jsem dostala chuť dělat věci hned a pořádně, což ke mně vlastně vubec nesedí. Možná jsem prostě dostal chuť malinko pozměnit svůj život, aby byl taky trochu vážený.

Už mě nebaví, dělat ze sebe pitomovu, či trapně vtipnou. Proč prostě jednou nebýt ta, která má přece jenom něco v hlavě srovnaný... Ale o to tu jde, pak se najde chvíle, kdy vlastně zjistím a zklamu samu sebe, že vevnitř mě vlastně pořád vládne chaos. Nevědět co vlastně

chci je mi v poslední době až moc známé...

Potkala mě kamarádka, která vlastně kamarádkou není. Trápí mě den co den, i když už jsem udělala pár krůčků k tomu, jak před ní zabouchnout dveře. Žárlivost je důkaz toho, že někoho opravdu milujeme a nechceme o něho přijít. Ale do jaké míry má žárlivost toto obhájení a kdy se z toho stává vlastně zlo?...

Ptám se na tuto otázku víc jak měsíc a stále tápám v kupě odpovědi. Mezitím mi mé chvíle radostně kazí a nutí mě to hledat podměty, které vlastně vůbec neexistují. Ničím mezi NÍM a mnou pouto důvěry, ač nechtěně...

A co škola? No co si budeme povídat. Každý z vás zná většinu odpovědí na tohle téma. "děs, jak jinak" "škola, co bys čekal".... ale já mám jinou "je to tam fajn". :)

Našla jsem konečně něco, co mě opravdu baví a konečně mohu koukat alespon někdy na pěkné výsledky. Možná jsem našla obor, ve kterém bych dokázala vynikat, ale zatím nevím, jak ho použít. Uvidíme, jak nám budoucnost zase zamíchá karty..

Drak

Sun, 03 Oct 2010 13:30:21 +0200

Ze začátku bych ráda podotkla jednu skutečnost, která je pro mě víc jak duležitá. Jsem štastná.

Mám pocit jakoby se mraky rozehnali a já když se ohlednu kolem sebe nemám nač si stěžovat.

Zdá se mi, že tyto věty se mi tu poslední dobou objevují více jak často a přesto mám pořád a pořád nutkání to sem psát znovu a znovu. Měla bych za to poděkovat jemu, díky kterému se mám tak skvěle. Ukázal mi pohled na svět růžovější, než jsem si jen kdy přála...

Také bych ráda podotkla okolnost, která ve mně zanechala zvláštní pocity. Pocity, které ke štěstí zrovna přirovnávat nemohu. Navštívila jsem se školou jednoho dne místo s ne zrovna příjemnou minulostí- Osvětim. Je těžké tu popsat pocity, které se ve mně odehrávali, když jsme procházeli kolem plynových komor, vlasů obětí, šibenice a pecí, když si ani z části neumím představit peklo, kterým si oni museli projít. Ztratit věci nebylo nic oproti tomu, jaké to muselo být, když ztratili své nejbližší.. Bylo tehdy nějaké řešení? Mnozí by možná řekli že trpělivost, ale ani ta nakonec nezvítězila. Zvítězila nespravedlnost, která je doprovázela na každým jejich kroku. Tvářila se být jejich kamarádkou a přitom páchala ty nejhorší činy. Vzala jim víc než jenom svobodu, vzala jim život...

Ohlednutím se do těchto časů minulých mě nutí vážit si toho co mám. Pohlédnu z okna a vidím smějící se děti jak pouštějí draka. No není to nádhera. Myslím že víc jak to...

Jako každý rok

Mon, 30 Aug 2010 23:18:41 +0200

Probouzí se další rok, kdy stres bude mým největším kamarádem.

Pujdu s hlavou vzhuru dál, či se ponořím do hlubin strachu?

Vycházím pravou nohou, s úsměvem na tváři.

Kdo ví, zda to pomůže...

Dva měsíce utekly jako voda. Jako každý rok, kdy nám je tohle období krátké. Plno zážitků za náma, zarývají se hluboko do vzpomínek a čekají na jejich znovuobnovení. Dočkají se? Plno přátel, plno hudby, plno hezkých chvil, které jsou už minulostí.... Bylo to perfektní :)

A tak se otevírá další z mnoha komnat, tak jako každý rok. Plno předsevetí, plno představ. Některé se naplní, na některých ztroskotám... tak jako každý rok.

Těším se, mí drazí ♥

Prase v žitě

Thu, 17 Jun 2010 23:11:27 +0200

Snem aždého malého selátka je umřít jako PRASE.

A svět se zdá být tak nějak růžovější. A přitom stačilo jen tak málo. Vykašlat se na řeči a pomluvy ostatních a jít prostě dál. A čekat..čekat než jim konečně dojde, že tenhle náš vztah nejde jen tak zbombardovat pomluvama a dopisy o nevěře. Někteří lidé to vážně přehánějí.

Ale já mám svého Anděla a s nim chci jít dál. Jen s nim se můžu nad všechno povznýst a jen lehce lítat. TAk to prostě je, a lidi by se s tim už mohlo propána jána smířit. Vždyt už to bude po prázdninách rok ♥

A spousta snů a plánů ještě před náma :)

Korsika a vodopády se už psychicky připravujou na bouři a zaslepení blesky fotoaparátů a dobré nálady, kterou míním šířit po celou dobu prázdnit.. Jak jsem jen naivní, že? :)

Lidičky, co si budem povídat. Mám se fajn. Moc fajn. Jen mi už z toho všeho jde hlava kolem. Už chci pryč, pryč odtud a chvilku nemyslet na všechno a na nic. A jen si užívat.... Sny se přeci plní, nebo ne? :)

A dny minulý? Plný zmatků :) Ráda odvádím své vzpomínkové nálady na víkend, kdy jsem s JEHO rodiči jela pozvudit JEHO a více se s nimi sblížila. Nebo na Jamrock, festival který žije dlouho do noci. Né každý si ale pamatuje vše, že? A co třeba pouť, která svítila ještě po dlouhou dobu v našich slovech i mysli? Bomba :)

Mít se jako prace v žitě...jéjéjé ♫

Rozežraná lod důvěry

Wed, 12 May 2010 17:13:28 +0200

A najednou jakoby všechna dokonalosti zmizela. Nemám už důvěru vubec k nikomu, ničemu..ani sama v sebe. Zklamal jsi mě, né že ne. A tím jsi mě postavil mezi otevřené dveře. Nemůžu ani dovnitř, pro to potřebuji více důvery. Nemohu ale ani ven, na to jsem na Tobě až moc závislá.

Najednou vubec nevím, zda jsem celý půl rok zamilovaná do člověka, který mi ukazoval, nebo možná ještě ukazuje svou falešnou stranu. Nevěřím...

Taky vás občas popadne taková ta nálada kdy byste odjeli daleko, někam, kde si začnete nový život a nikdo se nebude obracet za vaší minulostí? Smazat Facebook, icq... a všechny tyhle, nyní nás ovládající, blbosti...?

Prostě zmizet ze světa, z kontaktu...z paměti...

A víš co je tak dobré na pravdě? Že každý dobře ví, co to je. I když by žil dlouho bez ní. Nikdo nezapomene pravdu. Jen se neustále zlepšuje ve lhaní...

Naučíš se, že všechno se mění, a zjistíš že "všechno" je jen určitý druh iluze. Zažiješ ohromné výhry i prohry a pochopíš, že hořkost jen rozežírá loď, která je veze.

pouto

Sun, 25 Apr 2010 23:55:51 +0200

Od člověka k člověku se nese rychlostí větru. Jako dýka v těle zabolí u určité osoby, která nad tím jen nemávne rukou. Ale někdy se to prostě nedá. Pomluva, to, co tak moc kolikrát ovlivňuje naše sebevědomí a naše okollí...

Víte, když se tak zamyslím a pořádně se rozhlédnu kolem sebe, žijeme ve světě, kde stejně věkové holky a kluci spolu bojují..Kdo bude víc, víc uznávanej a kdo bude mít na sobě víc špíny. Proto používáme zbraň ze všech nejhorších, nejsobečtějších a nejfalešnějších.

Mám kamarádky. 4 nejlepší kamarádky. Vím, že jim řeknu cokoliv. Že před nima mluvim, kolikrát si ani neuvědomuji o čem. Ony přijdou když se utápím v slzách. S nima se radím, co na sebe.

Máme mezi sebou pouto, které v poslední době dost rezlo a povolovalo, ale my ho utáhli včas.

Jsou tu lidé, kteří o nás nesou ty nejhorší řeči.

Ale co, my máme sebe a to nám stačí.

Nemusíme mít milion přátel, stačí jich pár, a to ty pravý...

Neříkám že já nikdy nikoho nepomlouvala... I já to dělám. A dokonce jsem to dělala právě i mým nejlepším přítelkyním. Ale, ted už vím, že jsou pro mě duležité. Opravdu duležité. A že je mám ze srdce ráda. A at udělají cokoliv, budu za nima stát. Jako jejich opora, jako jedna ze 4 stěn, našeho pokoje plného tajemstvé a lásky..

Mám Vás ráda

Někdy i dokonlalost, není dokonalá..

Sat, 24 Apr 2010 12:30:45 +0200

Víte, vždycky jsem měla vše co jsem chtěla.

Báječnou rodinu,

velkej barák s vlastním pokojem a výhledem na celý město,

lásku, po který jsem kolikrát toužila

a volnost, kterou neustále mám.

Ale ono je kolikrát těžké žít i v té dokonalosti. Najednou si v tomhle všem vy připadáte jako to jediné, čemu ta jiskra dokonalosti chybí.

A když mi říkáš, že je u mě uplně hrozný když se něčím trápím, je to hrozný spíše od tebe.

Mám probémy. Jsou to moje problémy a já je mám ráda. Samozřejmě že oproti těm tvým jsou maličko jiné. Ale pro mě mají stejně velkou sílu. . .

Nebudu si tu stěžovat na to, v čem žiju, jen když se tak sama zamyslím, občas bych potřebovala něčím vytrestat. Je to hnusný, ale občas si přeju at se mi stane fakt něco hroznýho, ať poznám tu hloubku štěstí, v který se teď nacházím. Protože vím, že v tom čem žiju, že za to by hodně lidí dalo cokoliv, a... možná právě proto bych se měla naučit si toho vážit...

Někdy i hodnota dokonalosti se dá přirovnat k normalitě, když si jí nedokážete pořádně vážit...

Piha na zadní lopatce

Sat, 10 Apr 2010 20:35:36 +0200

Co musíme udělat pro to, abychom na tomhle světě přežili bez jakékoliv čmouhy na našem obleku? Nebo je prostě lepší oblek sundat a jít tak, abysme to byli jen my. Žádné látky, doplnky, kloubouky..nic...?

A co když necháme jen vlasy volně rozpuštěné aby si s nimi volně pohrál vítr a zamotal do nich veškerou atmosféru moderního světa, do kterého se stále snažíme zapadnout a naopak vyniknout..?

Pochopte ale, že lidi jsou závistiví a když pujdete bez ničeho, bez jakéhokoliv obalu, jen proto abyste to prostě byla vy...kdejaký člověk bude pošpiněn už jen tím, že na zadní lopatce má pihu. O ou..

JE jen ale na nás, jak se zachovámě v dané situaci...zda se rychle zase zahalíme a budeme dál chodit pod maskou ojeté tradice..nebo zda se usmějeme a svou pihu si poneseme dál s hlavou úplně jiných myšlenek...

Tak jako tak..promiňtě...nahatá chodit nebudu ;o)

To by byl ráj...♫

Mon, 29 Mar 2010 16:54:49 +0200

♫Kdyby se v komnatách,

běhoun jak Hrom natáh♪

♪ a na něm akrobati...

začali kejklovati.♫

Jako kdyby Vám nikdo nikdy neřekl, že nic netrvá věčně. Jako kdyby už od začátku nebylo úplně jasné, že tohle brzo skončí. "Parta", kterou jsme měli. Parta, složená ze zamilovaných dvojic, přece nemohla trvat věčně. Přeci se nemužeš divit, že tohle jednou celý vymizí. Ač postupně, ale vymizí. Rozplyne se to do světa a zamíří to přímo do říše vzpomínek. Odkud už to nikdy neodletí.

Představa že od 15 let bude už všechno věčné, mě malinko děsí. Ač se nám to líbí nebo ne, i od těch nejpevnějších pout existuje klíček. Muže být někde schovaný, muže být až naspodu studny, či spláchnutý v záchodě...ale to přeci neznamená že neexistuje...

A stejně pořád naivně věříme, že všechno bude podle našich představ. Protože jsme naivní už od narození. Stejně jako malé si naivně myslíme, že nás přinesl čáp, nebo že pocházíme z vajíčka, které naše maminka vysedí nebo co...ale copak jsme nějaké slepice?

Schválně si zkuste zahrát piškvorky s osudem, a porazit ho. Uvidíte, že musíte vynaložit hodně síly a hodně přemýšlení. Ale právě na to jsou tu lidé až moc líní...A tak vše nechají na náladě osudu.

Teď už tu hraje roli asi jen to, jestli vubec na nějaký osud věříte.

Ale už jsem přišla na jednu zásadní věc. Žádné šplhání ani podbíhání osudu na něj neplatí. Většinou si s Vámi stejně udělá co si zamane. Třeba se mnou se právě houpe na houpačce a směje se mi přímo do ucha. Je to tak ohlušující. Když jsem nahoře, vidím JEHO přítomnost. A právě proto se snažím dosáhnout na větve stromů, abych se za ně zachytila a nahoře zustala už napořád. Nebo alepson o něco dýl, do doby, než mé síly nevydrží a zase spadnu dolů.

Pak se sebou zase musím vést boj. Ať už je to boj a dobré známky ve škole, o pozornost druhých, o náruč mých nejbližších či o zavřenou pusu, když v sobě dusím nepěkná slova.

No ale řekněte, není ten boj vzrušující? Lehkho by se to dalo přirovnat sazce, zda to zvládneme či ne.....

šance na výhru jsou veliké....

♫Kdyby nám v paláci, pištěli dudáci...

♪To by se krásně žilo...

To by byl ráj...♫

NEJ...

Fri, 12 Mar 2010 18:55:56 +0100

Velké podpatky, pošlapující po slávě filmových hvězd. Přesně tak jsem se cítila nedávné noci na Maturitním plese :) I když to možná nebyli filmové hvězdy, naše určitě :)

Velký sál, kde sny lidí se stávali realitou. At se tam dali do kupy ti, či tamti. At se pohádali támhleti, či támhleti, celý sál neztrácel atmosféru zábavy, radosti, tance, hudby a naděje v nebolavou hlavu po opilosti :o)

Taneční kroky v náruči tatínka mi přidávali na levlech mojí nálady. Přátelé, kteří mě bavili na každým kroku, zvětšovali moji slabost pro jejich přítomnost. ON, který věnoval úsměvy a polibky mé osobě, mi znásoboval touhu po něm samotném.

Zima a mráz pomalu ale jistě bodající na mém těle, když jsme čekali v ranních hodinách na autobus, byl ignorován a překřičen hlasy jiných, mírně opilých spolujezdců, ale zároven i JEHO blízkosti.

A když už jsem ulehla do teplých peřin, má osoba se začla pořádně těšit na nastávající lyžák, z kterýho dneska přijela naprosto orhomena.

Týden strávený v kolektivu těch neujetějších, nejbláznivějších, ale zároveň nejupovídanějších a nesuprovějších lidí si přeci jenom zaslouží název NEJ.

Každodenní svištění ze sjezdovek, mi krásně zakončilo letošní zimní sezonu a ted už jen vytáhnout plavy a pár dní si ještě počkat na vyhřátej bazén a slunce dobívající se přes sluneční brýle k našim očím :)

Mám se krásně..

Až moc..

Svět je krásnej..

Bláznivej..

.....♥

Cesta vzhůru, nás vlastně zavedla hlouběji..

Fri, 12 Feb 2010 20:18:05 +0100

Možná bychom se měli naučit smiřovat s tím, že někteří lidé odejdou, za podmínek zkažení, ale my je i přesto budeme mít rádi, v některých případech i milovat.

Vídáme se každý den, naše slova jsou si tak blízká, a přesto tak odlišná. Naše životy jdou bok po boku stejnou cestou a přitom se tak oddalují. Podáváš mi záchrannou ruku vždy, kdy potřebuju, ale kolikrát už ani nevím, zda-li se jí chytnout. Mám v Tobě důvěru, ale přesto nevim jestli Ti věřit.

Pamatuji si každý náš smích, každý nás pohled, říkajíc a rozumíjíc co si myslíme. Nevytratilo se to, stále to tu je. Ale já už sama ani nevím, jestli to tak ještě chci.

Pamatuji si, jak jsme si dávali cíle, kam až doplujem. A teď, jak ležíme na posteli, vedle sebe a ty mi říkáš "zvládli jsme to". Ale co když ta cesta nás spíš zavedla hlouběji než výše?

Mám pocit, že tato cesta nás stálá více, než bychom očekávali. A nedokáži říct, že to stálo za to.

Prošli jsme si spolu tolika "partama", tolika zážitkama, že ani nevím zda měli býti poučné či takové, za které bychom se měli stydět, neboť možná právě oni nás zkazily...

Já to ale vidím, už předtím jsem to viděla, ale nedokázala jsi to pochopit. Pak jsi za mnou přišla a začla brečet ať tě neopouštím, že tohle se nesmí stát. A znovu jsme se na sebe usmáli._{a možná právě to byla ta chyba}.

Má další spřízněná duše, se se mnou přestala bavit a já stále hledala duvod "proč?". Dlouho jsem nenacházala a tak jsem se nakonec musela, jak se říká, nechat podat. Jsem jako TY. A kvůli tomu se měním k nepoznání, kvuli tomu ztrácím ty, který jsem měla OPRAVDU ráda a na kterých mi OPRAVDU záleželo. Ty máš v hlavně doměnku že jsi pořád taková, kterou mají všichni rádi..ale ne..:( Ztracíš ty, od kterých ses odvrátila. Kterým jsi nejdřív dávala lásku, ale nakonec jsi se odvrátila a šla dál. A možná právě v tomhle je ten rozdíl mezi námi dvěma. Já tohle neudělám. Nechci tímto nijak naznačit jaký jsem sobec, že Tě v tom nechám. Ale, sama moc dobře vím, že ty se teď ocitáš ve svým ráji, po boku toho TVÝHO, a tak Ti to nebudu kazit. Až příde čas, zachovám se jako ta správná kamarádka, a všechno Ti to povím, a třeba se chytnem za ruce a vrátíme se tam, odkud jsme přišli... Budeme zase ty malé, nevinné dívky, které mají své blízké a hlavně samy SEBE.

°°V životě se všichni vydáme různými cestami, ale ať už jdeme kamkoli, vždy si tam neseme kousek z toho druhého.°°

Alpy v jedné sněhové vločce

Mon, 01 Feb 2010 14:33:04 +0100

Pomalu ale jistě dávala první nohu na snb. Není to její první jízda letos. Ale přese jenom Alpy jsou něco jinýho než kopečky tady. Než roviny na kterých si už dvakrát zlomila ruku. Bojí se, né že ne. Pomalu si zapne i druhou nohu. S povzdechem pohlédne dolů. Je to prudký, to se musí uznat. Vidí několik pádů. Co když se k nim přidá.

Rozjíždí se, její oči jsou upřené neselý metr před ní. Hrudky sněhu si pohrávají s jejími koleny. Prkno skáče a ona se bojí. NAbírá čím dál tím větši rychlost. Oblouček sem, oblouček tam. ZAčíná se jí to dostávat do nohou. Oči má stále upřené před sebe. Ví že ted jen musí dávat pozor. Cesta dolu jí trvá více jak pul hodiny. Přece jenom to sjíždí celý. Několik sjezdoveček se jí spojí v jednu. Černá, modrá, červená. Zkouší všechno. Něco pomaleji něco doslova profrčí. Už vidí začátek kabinkové lanovky. Zvládla to. První jízdu má za sebou. Oddechne si.

Kolikrát se tohle celý ještě zopakuje přesně neví. Ale musí uznat, že všechny jízdy bez ani jednoho pádu jí přidávají na dobré náladě.

Má to za sebou. Celý dnešní lyžování. Dnešní skvělý jízdy ji jen potvrdili jak báječně se vyplatilo sem zajet.

Teplá večeře právě přistála na stole. POmalu začíná rozmrzat.

Chybí jí. Každý den na něho myslí. Jestlipak on myslí na ni?

Měl jet s ní, ale nedopadlo to.

Jak ráda by teď své zmrzlé ručky vložila do těch jeho.

Jeho dech cítila na své tváři.

Cítí ho tak blízko a přesto je tak daleko.

Slova jsou už zbytečná.

Všechno za ní poví srdce.

JAk je láska krásná.

ZVláště, když je oboustranná.

^{.....IN LOVE.....}

Přeju Ti to, né že ne.

Mon, 25 Jan 2010 13:36:44 +0100

Deka rozprostřená ve středu parku. Na trávě zelené. Tam, kudy jsme se procházeli.

Bylo nám tak krásně. Svěřovali jsme si i ta nejtajnější tajemství. Šest let jsme si je sdělovali...

To byly časy...Jen zvednout telefon, vytočit tvé číslo...a tys přiběhla...

Brečeli jsme si do náručí, smáli se až nám slzy tekly.

Byly jsme tu jedna pro druhou, jen ty, jen já a ti co nám záviděli naše pouto^{které se najednou trhá..}

Pamatuješ jak jsme spolu leželi na louce?

V rukou foták, který nám dával duvod se smát ^{třeba i těm ksichtíkum co jsme na něj dělali..}

Tvé modré oči, jasně zařící...

Kopretiny vrtící se do rytmu našich "hitovek" vycházejících z mobilu.

Co si představuješ pod pojmem přátelství ?

Pouto, které nám dává důvod k usměvu a radosti?

Fotky na FB s popiskem best friends?

Rameno, o které se mužeš kdykoliv opřít?

Jen slova druhé osoby, která Tě všude chválí?

Nebo je to prostě vztah, který když máme, tak máme...

Ale co když tento vztah mužeme lehko ztratit?

Na to jsi už nemyslela vid..

Byla jsem pro Tebe samozřejmností..

Něčím, k čemu se mužeš chovat jakkoliv...protože si seš jistá tím, že já tu budu...

Ale já Tě mám ráda.

Víc než si myslíš.

Vždycky jsem měla.

Teď už máš jiný. Už jsou tu jiní andělé, co ti pomohou létat.

Přeju Ti to, né že ne.

Zasloužíš si to.

A budeš šťastná.

Ale já optimismus neztrácím.

V uvnitř mě věřím že budeme zase štastný obě. Spolu.

A smát se uprostřed parku...a dělat ksichtíky do fotáku.

Jednou určitě ano.

žádný nový začátek, pouze přešlap z břehu na břeh..

Wed, 13 Jan 2010 15:51:36 +0100

Tančili jsme jako kdyby se nikdo nedíval. Byl jsi tam jen ty a já. A s námi i ten pocit. Ten nepopsatelný pocit. Díval ses mi hluboko do očí, a já Tobě. Nikdo jiný neexistoval. Nikdo...Nic...

BYl to překrásnej silvestr. V malém provedení. TEdy především co se týká lidí. Jídla tam bylo víc

jak dost. Hudba nám duněla do uší. Trochu promilí (znovu zdůrazňuji že jenom trochu) nám proudili v krvi. Dobrá nálada byla přesně tam, kde být měla. Novoroční polibek byl sladší než jindy, možná právě proto že byl první v tomto roce? :) Možná...

NAkonec jsme společně usnuli, pod peřinkou MEdvídka Pú :D

NEvím čim to je, že mám takovej pocit, že tento rok bude opravdu stát za to. Už se těším co zažiju, co prozáří ale zároveň co mi dá překážku přes mou cestu životem. Vždyt bez toho by to přeci už ani nebylo ono...

Možná že právě jednou z těch překážek bylo mé odloučení od mých milých krásných kamarádek, které se změnili více jak k nepoznání. Jejich nápln času, se změnila z nejlepích kamarádek na kalby, drby a podobně..:) Čas jde ale dál. A možná ne nadarmo se říká, že čas rány zahojí. Byly jsme hloupé. Všechny. NEříkám však že je to zase uplně dobré. Možná u mě bude chvilku trvat, než zase bude vše na správném místě. Než zase pohladí jejich slova mou duši....^{ale čas přeci všechny rány zahojí.}

Dovedu tě na břeh oceánu, jenž leží na dně mé fantazie a dovolím, aby tvá duše poznala jeho hloubku, ukrývající můj vlastní svět.....

...JAko malé jsme si hráli na pejsky.

Sun, 27 Dec 2009 16:18:49 +0100

Jako malé jsme si hráli na pejsky.

Je to už nekolik let.

Tolik se od tý doby změnilo.

TY jsi jiná, já jsem jiná.

Lidi se mění.

To je život.

Je to ta rozmanitost.

To, co se tu odehrává.

To, na co musíme být stále připraveni.

Ale co když se změní i ti, na nichž nám opravdu záleželo.

KTeré jsme měli rádi takový, jací byli.

Láska vyprchává nebo se jen natahuje a natahuje....

...ale co když praskne?

Co potom?

Zůstane v nás jen kus díry?

Kus prázdnoty, jenž nebude nikdy vyplněna?

Možná že ji ani vyplnit nechceme.

MOžná že stále doufáme, že se vrátí.

Možná že se dočkáme happy endu.

A zas spolu budem šťastný.

a vzpomínat...

...JAko malé jsme si hráli na pejsky.

A třeba jsem šťastná víc než si myslím. Třeba nemám jen báječnou rodinu, přátelé a lásku.

Třeba mám víc jak to.

Víru.

LIdičky. Já to musím vykřičet do světa. Musím se pochlubit. Musím říct jak se cítím.

Musím křičet "JSEM ŠŤASTNÁ"

Prožívám realitu, která je lepší jak sen.

Přeji Vám, zažít ten pocit...

Možná je toho štěstí víc jak dost

Wed, 02 Dec 2009 15:16:58 +0100

Každý den šplháme dál a výš..

KAždý den věříme stále víc, že nespadneme zpátky..

Každý den se děje něco, co je jedinečné, protože každá vteřina je jedinečná..

Dny utíkají, stále rychleji a rychleji a já si pomalu nestíhám zážitky zapisovat ani do své hlavy natož kamkoliv jinak.

Tak strašně často se mění mé nálady. Až se bojím, že po chvíli už mě budou mít lidé dost. Možná ale ti praví přátelé zůstanou a budou je trpělivě snášet. A možná právě tak poznám přesně ty, které potřebuju, a kterých je tu v poslední době nějak moc. MOžná věřím kdekomu, možná na to jednou doplatím...jednou.. :)

*A když vzhlédla, uviděla hvězdy jasně ořazující její fantazii*

A brzy už to bude. Už tenhle týden nás všechny čeká ten dlouho očekávaný Věneček, na který už všichni sháníme dárky pro naše nejlepší tanečníky a tanečnice. Možná se v ten den poprvé dívkám splní ten sen, stát se alespon na jeden večer, na jednu noc tou princeznou v dlouhých šatech. PRotančíme střevíčky a každá budeme věřit že tuto noc najdeme toho vysněnýho prince...ale kdepak. Tohle nebude můj případ. Já už ho našla. A protančím s ním celou noc, jakoby to bylo naposledy v životě :)

VE škole začínám vyšlapávat cestičky ke hvězdám, a musím uznat že mi to vkládá do těla a do hlavy vyloženě dobré pocity z čistých jedniče na papírech. A přesně jak jsem psala v minulém článku, jakmile se soustředíte na jednu věc, která když vm vyjde, najednou začnou vycházet i věci, které nemáte moc v plánu nějak měnit, ale nakonec jste za jejich změnu rádi....

A tak se ani nedivím, že doma mě vítají hlavně úsměvy a o to víc s nimi ráda trávím tolik času jako ještě nikdy. Už to není tak, že hne

d po večeři běžim k počítači. Už je to tak, že od počítače letím do obýváku sednou si vedle nich <3

Možná jsem teď až moc otpimistická a štastná. Vím že jednou tohle skončí a možná si tu zas budu a něco stěžovat...teď ale není na co. Bohudík....

Svítání na lepší časy..

Fri, 13 Nov 2009 22:53:09 +0100

Ještě před týdnem jsem sem chtěla napsat článek o tom jak je všechno špatný, nic se nedaří kromě stále kvetoucí lásky. Ale je snad láska to hlavní? Ano, je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě, ale copak je to ta jediná? Jakmile se soustředíme jenom na jednu záležitost, jen na jeden směr kde chceme aby vyrostli ty nejpůvabnější růže, zapomínáme na další směry, kde růže naopak vadnou...

A tak jsem byla neštastná, původně jsem to sem přiznat nechtěla ale co na tom..když se za to stydím, měla bych dělat všechno proto abych se nějak potrestala. Hlavně za to že jsem to nechala zajít tak daleko. ŽE jsem se soustředila na něco jinýho než na to, co nám jednou ovlivní budoucnost. Na něco, s čím jsou najednou vize dalších dnů, týdnů a let ta růžové. Vzdělání. NEchala jsem to zajít tak daleko, že jsem začla propadat z matiky a ostatní předměty se courají kdeci blízko...

Ale možná právě díky proto, jsem teď poznala sílu rodiny, která se od vás neodvrátí při tom kdy padáte na dno a to i vlastní vinou. Která vás chytne v tom nejnižším úseku a souká vás pomalu ale jistě zpátky :) A tak mě nakonec i začali bavit ty hodiny prosezené u učebnic a ne jenom pořád u pc, kde jsem se stejně poslední dobou jen nudila. JSem ráda za to, že ted šplhám nahoru a to i viditelně pro učitele a tak se najednou dali známky do pohybu :) Do zdravého pohybu :)

NEchci tu ale psát ted jak nějaká šprtka co jí záleží jen na učení, i když musím uznat že ted je to moje hodně duležitý téma :) Ale najednou vidim věci tak krásně růžově :) Dokážu se najednou smát každodením problémům, kdy se mi třeba ve škole na chodbě rozpasdnou listy a vylítají z nich všechny papíry. KDy se ve mě nenahromadí jen vztek ale i smích, který musim věnovat sama sobě. KAmarádi tu jsou stále a já si jich vážim víc jak kdykoliv jindy.

No řeknětě co víc si přát než rodinu co tu pro vás je, kamarády co se na vás stále jen usmívají a vzdělání, které začíná stoupat..Konečně :)

Někdy i v těch nejtěžších chvílích padámě na dno, abychom se měli jak odrazit :) Já se už odrazila a světlo nad hladinou, mě přitahuje stále víc a víc :o)

NEbude to tak vždycky

Wed, 21 Oct 2009 14:21:03 +0200

JAko malé jsme snili o princi na bílém koni. A teď, i když to není princ na bílém koni, jsem mnohem štastnější. On je totiž mnohem lepší. <3

Máme za sebou prodlouženou, takže protančený večer s NÍM, s kamarády a dokonce i s JEHO tatínkem :D Nakonec všechno vycházelo lépe, než by se dalo čekat. Ale i slzičky se ukázali, neboť milony podpatků, které přistáli na mých nohou, se nedali jen tak vydržet. Nakonec jsem odcházela s úsměvem a s dotazy ostatních, jestli jsou slzy uroněny pro NĚJ.

Smím-li říct, až na pár mráčků v podobách bolení v krku a podobně se mám více jak dokonale. Možná je to jen chvilkový pocit podbný pobytu v ráji. Ale řeknětě, není to nádhera? :)

JE tu jen jeden zádrhel, který kazí tento blažený pocit, který bych tu ráda měla napořád.

JE to vzdělání, které jde mimo mě a když by se mě mělo vlastně dotýkat. Je vlastně jen na mě, jestli otevřu učebnici, kouknu se na pár pojmů našprtím se je a dostanu jedničku. Copak je to tak těžký? nebo je to jen všechno o lenosti..?

Lenost- to co tolik z nás tak moc používá a uznává. Nesmíme ale dovolit lenosti aby nám ničila budoucnost. Aby sen o velké vile, dokonalém manželovi a třech dětech mohla proměnit v malý byteček a stresy o tom zda se dalčí měsíc uživíme.

Kolik z nás si říká, ted jsem tady a ted, mám se fajn a tak to taky bude. Ale omyl. NEbude to tak vždycky. NEbude to poaždé tak že nám dají rodiče peníze na svačinu. Peníze na tričko a podobně. MUsíme už se naučit brát budoucnost do vlastních rukou a naučit se s ní zacházet. A zase to učení..

NIc nepokazí ale ten sen víc, jak pesimistické uvažování, které jde prozatím hezky mimo mě.

Miluju Ty naše konverzace s kamarádkou, kdy se rozplíváme nad 11ti letým klukem, který má ty nejkrásnější modrý oči a který mi věnoval ten nejchutnější banán xD MIluju ty naše "pozy" při focení, kdy se rozplácneme na stěnu na chodbě a parodujeme modelky :D Miluju Tyhle časy, kdy zábava je náš nejlepší kamarád.

<3 Láska je krásná...

" . .T y m u s i s z i t .."

Mon, 05 Oct 2009 23:01:14 +0200

Mám strach. Krásnej strach. Strach z toho, že tohle krásný jednou skončí. Vím, měla bych být nadšená a užívat si každý chvíle, když jsou teď všechny tak krásný. TAké že to tak dělám. JEn někdy mě napadne ta myšlenka "tohle není navždy". Bojuju s ní a užívám. Vím, že tak je to správně. Vím, že tohle nebude trvat věčně... užívám...užívám...

Věci teď tak krásně lehce a pomalu utíkají, že stačím vnímat pocit lásky, důvěry, kamarádství, rodiny a všeho co je pro mne ještě tak důležité. Cesta po jeho boku je najednou tak krásně rovná a rozkvetlá.

Všechno teď tak krásně vychází, že dokonce i přes to, že na sobotní "velký akci", skoro nebylo člověka co by nezvracel z množství alkoholu v krvi, odnesla jsem si spolu se svou střízlivostí (jsem na sebe hrdá:D) i pár duchaplně krásných rozhovorů s nekterými členy, kteří mě ještě celkem vnímali :) NAkonec jsem rozveselila i kamarádku, mou spřízněnou duši, která po většinu večera probrečela v trávě kvůli zlomenému srdci. Její smích mě natolik naladil a zpříjemnil věčer, že jsem šla nakonec v celkem brzké hodině spát s velmi příjemným pocitem.

Také nutno podotknout, že mě víc jak velmi překvapili gratulace a balhopřání ke dni, kdy většina lidí koukla do kalendáře, nebo možná lépe řečeno na net, a vzpomělo si na mou osobu, která byla opravdu donucena se červenat...

Když se dívám za sebe, vidím sny, které jsem nechala za sebou a našla si nové. Když se podívám před sebe, vidím růžovou budoucnost, na kterou koukám skrze růžové brejle. Nemám v plánu je sundávat. Když se podívám vedle sebe, vidím ty, kteří stále kráčí vedle mě. Ty, co mě podají ruku když zakopnu. Ty, bez kterých bych nebyla tam kde jsem.

Stare domy jsou jako stari lide: plny vzpominek. Maji svou tvar, svou vuni. Jejich zdi jsou zive podivuhodnym zpusobem. Co videly? Co slysely? Ledacos do sebe lety vsakla jejich opryskana omitka. Ano, ty zdi jsou zive pribehy lidi, ktere se mezi nimi... odehraly. O nekteryh se mlci. Ziji beze slov, za usty, za ocima. Patri k nikdy nenapsanym, vzrusujicim dejinam starych domu.

" . .T y m u s i s z i t .."