na Blog.cz

Ze začátku bych ráda podotkla jednu skutečnost, která je pro mě víc jak duležitá. Jsem štastná.

Mám pocit jakoby se mraky rozehnali a já když se ohlednu kolem sebe nemám nač si stěžovat.

Zdá se mi, že tyto věty se mi tu poslední dobou objevují více jak často a přesto mám pořád a pořád nutkání to sem psát znovu a znovu. Měla bych za to poděkovat jemu, díky kterému se mám tak skvěle. Ukázal mi pohled na svět růžovější, než jsem si jen kdy přála...

Také bych ráda podotkla okolnost, která ve mně zanechala zvláštní pocity. Pocity, které ke štěstí zrovna přirovnávat nemohu. Navštívila jsem se školou jednoho dne místo s ne zrovna příjemnou minulostí- Osvětim. Je těžké tu popsat pocity, které se ve mně odehrávali, když jsme procházeli kolem plynových komor, vlasů obětí, šibenice a pecí, když si ani z části neumím představit peklo, kterým si oni museli projít. Ztratit věci nebylo nic oproti tomu, jaké to muselo být, když ztratili své nejbližší.. Bylo tehdy nějaké řešení? Mnozí by možná řekli že trpělivost, ale ani ta nakonec nezvítězila. Zvítězila nespravedlnost, která je doprovázela na každým jejich kroku. Tvářila se být jejich kamarádkou a přitom páchala ty nejhorší činy. Vzala jim víc než jenom svobodu, vzala jim život...

Ohlednutím se do těchto časů minulých mě nutí vážit si toho co mám. Pohlédnu z okna a vidím smějící se děti jak pouštějí draka. No není to nádhera. Myslím že víc jak to...