Od člověka k člověku se nese rychlostí větru. Jako dýka v těle zabolí u určité osoby, která nad tím jen nemávne rukou. Ale někdy se to prostě nedá. Pomluva, to, co tak moc kolikrát ovlivňuje naše sebevědomí a naše okollí...
Víte, když se tak zamyslím a pořádně se rozhlédnu kolem sebe, žijeme ve světě, kde stejně věkové holky a kluci spolu bojují..Kdo bude víc, víc uznávanej a kdo bude mít na sobě víc špíny. Proto používáme zbraň ze všech nejhorších, nejsobečtějších a nejfalešnějších.
Mám kamarádky. 4 nejlepší kamarádky. Vím, že jim řeknu cokoliv. Že před nima mluvim, kolikrát si ani neuvědomuji o čem. Ony přijdou když se utápím v slzách. S nima se radím, co na sebe.
Máme mezi sebou pouto, které v poslední době dost rezlo a povolovalo, ale my ho utáhli včas.
Jsou tu lidé, kteří o nás nesou ty nejhorší řeči.
Ale co, my máme sebe a to nám stačí.
Nemusíme mít milion přátel, stačí jich pár, a to ty pravý...
Neříkám že já nikdy nikoho nepomlouvala... I já to dělám. A dokonce jsem to dělala právě i mým nejlepším přítelkyním. Ale, ted už vím, že jsou pro mě duležité. Opravdu duležité. A že je mám ze srdce ráda. A at udělají cokoliv, budu za nima stát. Jako jejich opora, jako jedna ze 4 stěn, našeho pokoje plného tajemstvé a lásky..
Mám Vás ráda