Víte, vždycky jsem měla vše co jsem chtěla.
Báječnou rodinu,
velkej barák s vlastním pokojem a výhledem na celý město,
lásku, po který jsem kolikrát toužila
a volnost, kterou neustále mám.
Ale ono je kolikrát těžké žít i v té dokonalosti. Najednou si v tomhle všem vy připadáte jako to jediné, čemu ta jiskra dokonalosti chybí.
A když mi říkáš, že je u mě uplně hrozný když se něčím trápím, je to hrozný spíše od tebe.
Mám probémy. Jsou to moje problémy a já je mám ráda. Samozřejmě že oproti těm tvým jsou maličko jiné. Ale pro mě mají stejně velkou sílu. . .
Nebudu si tu stěžovat na to, v čem žiju, jen když se tak sama zamyslím, občas bych potřebovala něčím vytrestat. Je to hnusný, ale občas si přeju at se mi stane fakt něco hroznýho, ať poznám tu hloubku štěstí, v který se teď nacházím. Protože vím, že v tom čem žiju, že za to by hodně lidí dalo cokoliv, a... možná právě proto bych se měla naučit si toho vážit...
Někdy i hodnota dokonalosti se dá přirovnat k normalitě, když si jí nedokážete pořádně vážit...