na Blog.cz

Jako kdyby Vám nikdo nikdy neřekl, že nic netrvá věčně. Jako kdyby už od začátku nebylo úplně jasné, že tohle brzo skončí. "Parta", kterou jsme měli. Parta, složená ze zamilovaných dvojic, přece nemohla trvat věčně. Přeci se nemužeš divit, že tohle jednou celý vymizí. Ač postupně, ale vymizí. Rozplyne se to do světa a zamíří to přímo do říše vzpomínek. Odkud už to nikdy neodletí.

Představa že od 15 let bude už všechno věčné, mě malinko děsí. Ač se nám to líbí nebo ne, i od těch nejpevnějších pout existuje klíček. Muže být někde schovaný, muže být až naspodu studny, či spláchnutý v záchodě...ale to přeci neznamená že neexistuje...

A stejně pořád naivně věříme, že všechno bude podle našich představ. Protože jsme naivní už od narození. Stejně jako malé si naivně myslíme, že nás přinesl čáp, nebo že pocházíme z vajíčka, které naše maminka vysedí nebo co...ale copak jsme nějaké slepice?

Schválně si zkuste zahrát piškvorky s osudem, a porazit ho. Uvidíte, že musíte vynaložit hodně síly a hodně přemýšlení. Ale právě na to jsou tu lidé až moc líní...A tak vše nechají na náladě osudu.

Teď už tu hraje roli asi jen to, jestli vubec na nějaký osud věříte.

Ale už jsem přišla na jednu zásadní věc. Žádné šplhání ani podbíhání osudu na něj neplatí. Většinou si s Vámi stejně udělá co si zamane. Třeba se mnou se právě houpe na houpačce a směje se mi přímo do ucha. Je to tak ohlušující. Když jsem nahoře, vidím JEHO přítomnost. A právě proto se snažím dosáhnout na větve stromů, abych se za ně zachytila a nahoře zustala už napořád. Nebo alepson o něco dýl, do doby, než mé síly nevydrží a zase spadnu dolů.

Pak se sebou zase musím vést boj. Ať už je to boj a dobré známky ve škole, o pozornost druhých, o náruč mých nejbližších či o zavřenou pusu, když v sobě dusím nepěkná slova.

No ale řekněte, není ten boj vzrušující? Lehkho by se to dalo přirovnat sazce, zda to zvládneme či ne.....

            šance na výhru jsou veliké....